vendy m

Punková prachovka. Tenhle vítr měl jsem rád, 1982. Luboš Pospíšil, Gott chudých. Od Olina Nejezchleby to nebyl škleb, jen lakonický opis reality. Mládenec z periferie (narozen v Jeseníku, gympl v Kutné Hoře) byl svým hlasem, přímostí a talentem (jediní neposkvrnění v jeho music deníčku byli LedZep) tak výrazný, že i v elitním C&K Vocal přečuhoval. Kam s ním? Z C&K se znal s mlčenlivým kytarovým géniem Otou Petřinou, šéf Vocalu Kantor mu nabídl texty a ochrannou ruku (to mu šlo, kormidloval i Havlovi kanceláří) a Mendělejev hudebních proudů Jiří Černý přemluvil básníka Pavla Šruta ke schůzce s budoucím bardem v baru na místě dnešního Luxoru na Václaváku. Je neuvěřitelné, že v době šedi (rok po XVI. KSČ a čtyři roky před sabatem č. XVII) tato odbojná skupina protlačila do edičního plánu Supraphonu něco tak nadčasového, jako byl Tenhle vítr. Tma se na vteřinu zapomněla. A tam dům můj biograf Kupuju na inzerát Že tu bydlel Edgar Poe Že tu Nezval prošel tmou S nadějí A tak dál … 50 tisíc vinylů se prodalo bleskem. A na další reedici se čekalo už jen 40 let. A opět vysyčela. Síla větru, řeknu vám. The End.

Viděno punkem. Zlín, včera. Konečně zase v kotli! Bylo nás hodně a studenti byli vidět a slyšet. Naděje je! 🤘☮️🎸🥁✍️

Punková prachovka. Priessnitz. A všechno, co z něj vzešlo. Hudba. Film. Komiksy. Grafika. Knihy. Nacht und Nebel. Nacht und Leben. Nebel Alois. Priessnitz jsou moje domovská kapela. Počati ve stejném koutu vysídlené země. Ve stejných letech plus mínus Gagarin. Byla to řiť světa i doby. A když jsem začal vnímat, číst a poslouchat rebelskou music, nebyl jsem turista, abych se v chmurném kraji krajana Bobliga z Edelstadtu rozplýval ze školního výletu na Rejvíz. Kotva byla v polských kapelách a rádiích. Byly za kopcem a do Prahy dakeko. Jako do Bruntálu. Tolikrát jsem si říkal. Kdyby mi dědu v listopadu 48’ strana a vláda v Jeseníku nezavřela, mohl jsem s klukama z Priessnitz chodit do školy. A tak nás pošouply dějiny a nehody a náhody o kousek jinam. Do ještě větší díry. Co už. Sudety jako Sudety. Pojď pojď jen pojď Už dlouho jsi na cestě Do světa velkých Bojíš se tajemství A nikdy se nevrátíš zpátky Tak pojď pojď pojď jen pojď.. Nebel, 1992. A to je konec dnešního příběhu, který zatím nekončí. Dokud budu živ. Das Ende.

Punková prachovka. Dr Max, Vaše tělo uletělo (1986). Řikala mi máma Na lidi dej pozor Ublíží a odejdou Život je jak tramvaj Sedíš nebo visíš Všichni na to dojedou.. Z povinné výrobní stáže v n.p. Modeta Jihlava v létě 1987 jsem si uchoval dva zásadní zážitky: šťastnou koupi dvojalba Stromboli a show Dr Max v amfiteátru u Zoo. Komanči se sice nové vlny báli a štítili (těžko jim chápat to nehmotné a osvobozující..), ale kupodivu Šíp a Uhlíř si Dr Maxe protlačili do své TV šarády. A rotovali. Že by už ten Gorbačov, kterého znal celý Dlabačov? Tak jako tak, když Panton vydal Vaše tělo.., byl to kult v rámci možného. Nebylo zvykem, že by amatéři vydali platňu. A dobrou. Zázrak, soudruzi, zázrak! Když jsem si včera večer pouštěl Dopisy v lahvích a Já a já, tak mi to celé v hlavě ožilo. Příliš mnoho podzimní nejistoty a chabá mlhavá naděje. Ale když je ta jistota klamavě silná, do ulic se nikomu nechce. Budu muset. Říkala mi máma Na lidi dej pozor.. Peace a ty věci, však víme. The End.